O knize

Kniha autorky Zuzky Kučerové a ilustrátorky Lady Brůnové o tom, že prožitek smrti není jednou ze součástí života. Je to spíš něco jako DNA. Možná ho nevnímáte, ale bez něj byste nebyli stejní.

Dvacet lyrických textů se strefuje do všech generací. Humorem i smutkem. Jsou rozděleny do čtyř kapitol Praha, Zpověď, Pojď (Naděje) a Kocovina.

Celý výtěžek z prodeje knihy jde na provoz krizové telefonické Linky seniorů 800 200 007, kterou od roku 2002 provozuje Elpida, o.p.s.. Možná si spolu s knihou tedy koupíte i dobrý pocit. To ale neznamená, že by její obsah následoval estetiku sluníčkových charitativních předmětů. Naopak. Umění funguje samo o sobě a pomáhat je samozřejmost. Autorky si vybraly Elpidu mimo jiné proto, že staří lidé nejsou pro dárce tak atraktivní jako pejsci z útulku nebo opuštěné děti s velkýma očima.

Jeden hovor za stovku

Elpida pomáhá seniorům stát se samozřejmou, sebevědomou a respektovanou součástí naší společnosti.

Linka seniorů 800 200 007 je jedním z jejích mnoha projektů. Na bezplatné a anonymní lince mohou volající sdílet své pocity, zapomenout na chvíli na osamělost a dozvídají se kontakty na další relevantní služby a instituce. Cena jednoho hovoru je cca 100 Kč.

Ukázka z knihy

MILUJU TĚ, ALE TVOJI ČIVAVU VENČIT NEBUDU

Nevěděla jsem, že v sobě máme tolik pochopení pro chyby ostatních. A ten sval, kterej nás drží u sebe. Kdysi mi o něm říkala Natálka. Čím víc do něj sekáš, abys ho přeťal, tím víc bolí. Po dlouhých měsících je už hodně tenkej, ale pořád stejně krátkej. Nemůžeme od sebe jít dál. A když si ho chvilku nevšímáme, zase zesílí. Je to trochu na hovno, ale nějak to nemůžeme ovlivnit. A to nemluvim o tom, že jsme o něj zlomili už několik sekyrek z Hornbachu.

Nevěděla jsem, že nás ovlivňuje tolik skrytých věcí. Že mi chyběl celej život Basquiat. A že když nadskočím, vrazím hlavou do kokedamy, ať jsem kdekoliv. Nevěděla jsem, že báseň, kterou jsem napsala před dvěma týdny, je vlastně o tobě. Až když jsi naproti mně seděl, všechno jsi to řek. Nevěděla jsem, že Keith Richards je v každým z nás a nedá se ho zbavit. A že budeme pít Malbeca po litrech. A že neni veganskej.

Mám tě ráda za to, že nezvedáš hlas. Když se ti to stane, lekneš se sám sebe. JAKO KDYŽ ZJISTÍŠ, ŽE JSI POSLEDNÍ VĚTU NAPSAL CAPSLOCKEM. Mám tě ráda za to, že vždycky poznám, když lžeš. Už to skoro nezkoušíš, protože se akorát oba začneme smát.

Mám tě ráda za to, že mě nosíš v náručí přes louže. Že ses ještě nenaučil nesklápět oči, když se stydíš. Za všechno, co bylo. Že pořád piješ colu. Ale snažíš se jen o decku denně. Že když začíná jaro, chceš chodit na Petřín. Že pořád nevěříš na monogamní vztahy. Ale že tě začínaj pohlcovat. A mám tě ráda za to, že pořád maluješ, ale nevěděla jsem, že s těma obrazama nejsi vždycky spokojenej.

Mám tě ráda za to, že ti chybí David Bowie. A za to, že dostat z tebe, co se děje, trvá několik křenových Bloody Mary. Mám tě ráda, protože i když máš přes celou mikinu HEJT, nemyslíš to vážně. A za světýlka. Mám tě ráda za to, že v první vteřině, kdy se vidíme, se usmíváš, než ti dojde, že jsem to já. Mám tě ráda za to, že mi věříš. A že se mnou piješ přeslazenej bazalkovej gin. Že ses vrátil do Prahy a můžeme spolu chodit na Letnou a do Alibi. Mám tě ráda za to, že mi píšeš, jak je v Amsterdamu. A že pořád koukáš na béčkový horory.

Mám tě ráda za to, že seš na mě strašně přísnej, ale nevěděla jsem, že mě máš taky tak rád.

Nechci se s tebou o ničem z toho bavit, protože jsme na to zatím moc mladý. Ale jinak si myslim, že dospělej člověk by se neměl bát chodit po ulici se psem, kterej vypadá blbě, víš jak. CO JE KOMU DO TOHO.

Mám tě ráda za to, že mě máš přečtenou. A nejsou to jen ty čtyři slova na mý pravý ruce. Je to i to pátý, který není vidět ani slyšet. A že jsi některý ty slova uhodnul, WTF… A vůbec, čteš si věci, který jsem napsala. A víš, že nikdy nejsou takový, jaký se na první pohled zdaj. Že nejsou jen pro tebe, ale pro všechny ostatní, kdo se do nás zamotali.